5.  Aristoteles

Méně zřejmým pramenem byl pro Augustina Aristoteles. Důležitý vliv, který Aristoteles na Augustina měl, vycházel z jeho spisu o kategoriích. Aristoteles je zakladatelem konceptu kategorií, tedy základních pojmů, které předcházejí všem ostatním. Nejdůležitější poučkou, kterou Augustin od Aristotela přejal, bylo schéma inherence o substanci a akcidens, podstatě a vlastnosti, tedy že svět sestává z věcí a že věci jsou nositeli jeho vlastností. Odpovídající místo v Aristotelově spisu zní:

„Základním“ mám na mysli to, co se nachází v něčem, ne jako součást, a co nemůže existovat odděleně od toho, v čem se nachází. Je to například individuální gramatické vědomí v základním, duši (…), a individuální „vím“ je v základním, v těle.15

V této formulaci odpovídá „základní“ substanci a to, co je v něm, vlastnostem nebo akcidenciím. Že jsou „základním“, substancí, skutečně míněny individuální věci, bude jasné na následujícím místě:

Substance je však tou hlavně a na prvním místě a především jmenovanou, o níž „základní“ nevypovídá, ani není v „základním“, například individuální člověk nebo individuální kůň.16

To vše bylo pro Augustina samozřejmé, později používal na obranu tezi, že vše, co existuje, je ve své podstatě dobré. Je-li něco špatné, pak jen svými vlastnostmi, ne svou podstatou.

Zřejmý rozpor s novoplatonismem Augustin netematizuje. Nehledě na to, že Aristotelovi šlo mnohem více o logiku než o ontologii, spočívá jeho východisko stále v individuálním (viz výše). Naproti tomu v obraze světa Plótína a Augustina je skutečnost odvozována od všeobecného. Více k tomu později. Aristotelovy poučky neanalyzujeme mezi jiným proto, že Augustin považuje učení o kategoriích za metafyzické a ontologicky neutrální a pro zajištění štěstí nedůležité.