6.  Skepse

Analýza skepse je pro Augustina důležitá, protože podle pojetí stoiků, k němuž se v této otázce připojil, může být šťastným jen člověk moudrý. Augustinovi byla známa skepse Ciceronova. Kdyby se nechal přesvědčit skeptickými argumenty, musel by se vzdát společně s nemožností poznání také moudrosti a především štěstí. Vliv skepse byl v Augustinově díle potlačen nejprve v raném spise „Contra academicos“, který vznikl roku 385 ve městě Cassiciacum, tedy krátce po Augustinově vlastní skeptické fázi, která vystřídala manicheismus. Tohoto učení se nevzdal proto, že by nalezl lepší filozofii, nýbrž protože byl zklamán Faustem z Miléve, duchovním vůdcem manichejských. Skeptická fáze platónské Akademie dosáhla právě jedné čtvrtiny svého trvání, od té doby byl však pojem akademik užíván ve stejném významu jako skeptik. Proto se také Augustinovo dílo proti skeptikům nazývá „Contra academicos“. V tomto textu představuje pozici skeptiků následovně:17

Poznání věcí filozofických je nemožné, jiné poznání není důležité. Moudrost spočívá v hledání pravdy a přiblížení se pravdě, i když zaručeného poznání a pravdy o sobě samých nemůže být dosaženo. Moudrý člověk proto nesmí souhlasit s žádnou výpovědí. Aby zůstal schopen jednání a mohl činit rozhodnutí, aniž by musel nastolit tvrzení, zavádí se pojem předpokladu nebo pravděpodobnosti.

Tento poslední bod poskytuje Augustinovi možnost napadnout skeptickou pozici. „Pravděpodobně“ znamená v latině „verisimilis“, pravdě podobné. Tak argumentuje Augustin: Jak můžeme nazývat dvě věci „podobnými“, když jednu z nich vůbec neznáme? Argument však funguje pouze v latině, německé slovo „wahr-scheinlich“ nelze v případě protiargumentů tohoto druhu použít. Něco, co vzbuzuje zdání podobnosti, není nutně jen zdánlivě pravdivé, nýbrž může později vyjít najevo jako skutečně pravdivé. Koneckonců jsou však etymologické spekulace pro hodnocení postojů k  teorii poznání bezcenné. Mnohem smysluplnější je poukaz na empirii, která ukazuje, že pravdu nemají ani dogmatické směry stoiků, novoplatonismu nebo Augustina, ale oprávněná není ani radikální pochybnost skeptiků. Malá procházka v mlze nebo při stmívání ukazuje, že existují věci, které nemůžeme bezpečně rozpoznat, o niž však můžeme nastolit smysluplné domněnky, což odpovídá postoji umírněné skepse, kterou Augustin představuje. Co se týče postoje radikální skepse, budou také stoupenci tohoto postoje jíst, budou-li mít hlad, a ne pochybovat, že je toto jednání správné a vede k úspěchu. Analýza radikální skepse přivádí Augustina k jeho slavnému argumentu „si enim fallor, sum“ – i když se mýlím, jsem – jímž odpovídá na otázku, zda-li nemůže být klamán ve víře ve svou vlastní existenci:18

… aniž bych se musel obávat kejklů fantazie a představ, jsem si zcela jist tím, že jsem (…) U těchto pravd mi argumenty akademiků nečiní žádných starostí. Ať si říkají: Jak to, když se mýlíš? Když se mýlím, přece jsem. Neboť kdo není, nemůže se mýlit; tedy jsem, když se mýlím. Protože jsem v důsledku toho, když se mýlím, nemůže být omylem, že jsem; neboť je jisté, že jsem, když se mýlím. Protože tedy, i když se mýlím, určitě jsem, abych se mohl mýlit, nemýlím se jistě v tom, že vím, že: jsem.

Tento argument objevující se později v podobné formě u Descarta je bezpochyby pravdivý, že je ale vůbec formulován, předpokládá pochybnost radikální skepse.